Koření obecně

Archeologové zjistili, že již před 50 000 lety si lidé zlepšovali chuť jídla listy a plody některých rostlin, které měli osobitou vůni i chuť.

První zmínky o koření pocházejí z Mezopotámie, kde se celá řada těchto voňavých rostlin pěstovala. Na hliněných destičkách byly zmínky o koriandru, kmínu, kopru, šafránu, fenyklu, tymiánu a kmínu. Krutý válečník, asyrský král Merodach – Baladan, zanechal pro nás první knihu o užitkovém zahradnictví s popisy a předpisy o pěstování bylin a koření, můžeme se tam dočíst o kardamomu, koriandru, česneku, kopru, cibule, tymiánu a šafránu. Jeho kniha pochází z období 721 – 710 př. n. l.

Babylóňané byli nejenom šikovnými pěstiteli koření, ale zejména zdatnými obchodníky s kořením. Peršané ve starověku znali mnoho druhů cibulí a česneku a ve starověké Indii jsou známy písemné doklady z 9. století př. n. l., které se zmiňují o bylinách a koření. Již tenkrát byla známa skořice, kardamon, hřebíček, pepř, zázvor, kalkán, kurkuma a muškátový ořech.

První zmínky o předpisech léků a koření v Číně sahají do roku 2700 př. n. l. Dávno před příchodem Kolumba znali v Americe vanilku, nové koření a papriku. Ve starém Egyptě známe z papírů pocházejících z roku 1500 př. n. l., přehled koření a receptů, kde můžeme najít mátu, hořčici, puškvorec, sezam, kmín i skořici.

V této době bylo koření ceněno stejně jako drahocenné zboží, perly, vzácné kovy a drahokamy.

Doba, kdy objevitelé na svých cestách za kořením objevovali i nové země, kdy monopoly s obchodem s kořením byly drženy železnou rukou a lidé pro ně ztráceli své životy. Kdy některé říše neúměrně bohatly a jiné zanikaly. Zmizela i významná evropská tržiště koření v Benátkách, Lisabonu, Antverpách a Amsterdamu. Dnes je koření dostupné, ale stále mu zůstává ten nádech vůně a tajemnosti vzdálených krajů.

Koření upravuje termiku jídla, stimuluje a zabraňuje stagnaci stravy v žaludku a ve střevech. Pracujeme s ním opatrně a nekombinujeme mnoho druhů koření, aby nám nezanikla přirozená chuť jídla.